O NÁS

Jak vznikl název klubu Triton?

Berounský potápěčský klub na úplném začátku žádný oficiální název neměl. Jeho členové byli prostě "potápěči Králodvorských železáren". Když ale začaly potápěčské kluby vznikat i v jiných městech a jejich počet se v rámci Svazarmu rapidně zvětšil, byli jeho zástupci vyzváni, aby klub nějak pojmenovali. "Chtěli jsme zvolit takové jméno, které by se svým významem vztahovalo k vodě. Přitom jsme se nechtěli po nikom opičit. Nakonec jsme se nechali inspirovat řeckou mytologií a vybrali si název podle jména posla boha moře, který dle pověstí rozhlašoval zprávy po moři, Tritona," vzpomíná jeden ze zakládajících členů klubu Zdeněk Vrba.

Klub sportovních potápěčů Triton Beroun má více jak padesátiletou tradici (konkr. byl založen v roce 1959).   V současné době sdružuje okolo 120 členů. Ti si svou kondici udržují dvakrát týdně v plaveckém bazénu        v berounské Tipsport Laguně, v letních měsících třikrát za týden v nekrytém bazénu na Velkém sídlišti.

Zde trénuje i náš tým podvodního ragby díky části bazénu se čtyřmetrovou hloubkou, která představuje optimální podmínky jak pro tuto hru, tak pro její trénink. Kvůli absenci stejně hlubokého bazénu krytého musí ragbisté po zbytek roku dojíždět až do pražského Suchdola.

Neopomenutelnými členy klubu jsou také děti               a dorostenci, kteří trénují ploutvové plavání a plavání na nádech. V těchto disciplínách se také účastní krajských soutěží.

Mezi zájemci o potápění je berounský klub proslulý jako organizátor zimních srazů v lomu Amerika. Tato setkání mají dlouholetou tradici, podobně jako mladoboleslavský jarní kilometr na řece Jizeře, zvaný "Mezi jezy".


Z historie klubu

Berounský Triton patří mezi středočeskými kluby sportovních potápěčů z hlediska doby svého vzniku k nejstarším.

První klub sportovních potápěčů ve středních Čechách byl na podzim roku 1959 založen právě v Berouně, a to pod hlavičkou ZV ROH Králodvorských železáren. Jeho zakládajícími členy byli železárenští zaměstnanci, konkr. Zdeněk Vrba, Josef Žáček, Václav Rendla a František Císař (ten se také stal jeho prvním předsedou). Když bylo potápění označeno za branný sport, vzal si klub pod patronát Svazarm.

Do sportovního klubu velmi brzy vstoupili i další "milovníci vody": Berta Krbec, Ladislav Buda, Karel Sklenář, Josef Penc a Milan Machálek. Posledně jmenovaný převzal v roce 1969 předsednictví. Nutno podotknout, že bez jeho přičinění by berounský klub již neexistoval. Vždy ho svou obětavostí a nezdolným elánem dokázal podržet pohromadě.

Do roku 1989 pořádal Triton letní soustředění pro děti i mládež ze středočeských potápěčských klubů, a to na Velkém Víru u Orlické přehrady. Po revoluci "štafetu" přebral klub příbramský. V současné době se letní soustředění konají na Slapské přehradě u Sedlčan.

Zajímavosti z vývoje potápěčské výstroje

"Jako potápěči jsme začínali od nuly," vzpomíná Josef Žáček. "První přístroje jsme dělali z plynových redukčních ventilů. Láhve jsme brali z hasicích přístrojů. Problémem však bylo získat tlakový vzduch, a tak jsme pro své první ponory používali kyslík. Láhve jsme plnili přepouštěním z láhví na autogen a těsnili je "ó" kroužky. Záhy nám však jeden z kroužků vystřelil a začalo hořet. Když jsme viděli, co kyslík "umí" (navíc jsme věděli, že používání kyslíku při potápění je ze zdravotního hlediska nepřípustné), přešli jsme na KP přístroje z letadel. Ty byly sice vyráběny pro dýchání ve vzduchu, my jsme si je ale dokázali předělat tak, abychom je mohli používat pod vodou. Karel Balaj z Benešova si počátkem 60. let pořídil vůbec první kompresor v kraji (šlo o letištní přístroj PVK 25), takže jsme jezdili plnit k němu."

"Co se týče masek," pokračuje Žáček, "vyráběl je Vlasta Hrůza z Kladna. Proto jsme jim říkali "hrůzovky". Vlasta si sehnal surovou gumu a tu pak stahoval do vlastnoručně vyrobené plechové formy. Masky následně pekl v troubě. Nakonec do nich zasazoval sklo. (Jen pro zajímavost: první masku vyrobenou tímto způsobem jsem věnoval Národnímu technickému muzeu, kde je vystavena.) V troubě se pekly i první ploutve. Já jsem byl specialista na šnorchly. Nejdříve jsem k jejich výrobě používal novodurové trubky, ale byly hodně křehké. Proto jsem "přešel" na duté plastové obruče, které se používaly ke cvičení, např. na spartakiádě. Náústky jsem vyráběl z gumy. Na potápěčských kurzech a srazech se pak jednotlivé výrobky měnily, byla to přehlídka toho, co kdo vymyslel a vyrobil."

"Co se týče oblečení, nejdříve jsme se potápěli v jégrovkách, později v oblecích Šohaj, vyráběných pro armádu. Jako obuv jsme používali zalisované holiny. V nich se ale nedalo plavat, jen chodit po dně. Navíc do nich teklo. Někdo si proto začal šít obleky, rukavice a botičky z pogumovaného plátna," přibližuje začátky potápěčského sportu Josef Žáček.

Příspěvek o historii klubu do knihy o československých potápěčích

Zpracoval Petr Silbernágl, člen Tritonu od r. 1982

Stručná historie klubu:

V roce 1959 vznikl historicky 1. středočeský klub sportovního potápění Triton Beroun. Byl založen v rámci organizace Svazarm při Králodvorských železárnách třemi nadšenci. Těmi jsou František Císař, Zdeněk Vrba a Josef Žáček řečený Pepík.

Po zakladatelské éře mezi roky 1959 až 1969, svázané s předsednictvím Františka Císaře, nastává další. Mezi lety 1969 až 1996 se hybatelem činnosti i předsedou stává zkušený organizátor Milan Machálek. Kromě výborných organizačních schopností je jeho doménou schopnost vytvářet neformální, o to však efektivnější mezilidské vztahy. Všestranně se staral i o adepty a to, jak o jejich výcvik, tak i přípravu ke zkouškám. Vedle toho zajišťoval i plavecký výcvik nováčků. Dalšími dlouholetými aktivními členy byli všichni tři bratři Pecharové, Petr, Miroslav a Jaroslav, Rudolf Novák, dále Zdeněk Strakoš anebo další bratři Jiří a Vladimír Soukupovi. Další neuvedení se snad nebudou hněvat.

Od roku 1996 do současnosti klub vedou předseda Jaroslav Rendla, hospodář Robert Polák a jednatel Saša Vodička. V roce 2015 má klub přes 30 dospělých členů a cca 12 členů z řad mládeže.

Činnost:

Od 60. až do 80. let se klub, s ohledem na exkluzivitu potápění, zaměřuje především na výcvik nových zájemců a prohlubování dovedností u stávajících členů. To realizuje potápěním na tuzemských lokalitách: Hříměždice, Velká a Malá Amerika na Mořině, Bořená Hora u Sedlčan, na Blatensku (Škalí za Blatnou, Řečice, Mačkov), na Hlinecku (Srní, Trhová Kamenice, Nová ves). Dále na přehradách, například v Kozárovicích u Orlické přehrady, a pak především u Slapské, Sečské, i Orlické přehrady. S hlavní činností souvisel i výcvik nových vůdců malého plavidla a vodní lyžování.

V té době klub vykonává i nezanedbatelnou vedlejší hospodářskou činnost, především pro Králodvorské železárny. Členové Tritonu však pomáhali i ve Žloukovicích při demontáži starého železničního mostu v 80. letech. Tehdy se jednalo se o uvazování a vytahování ocelové konstrukce mostu z koryta Berounky, kam byla konstrukce spuštěna z původních pilířů. Výsledkem podobných brigád byly prostředky pro dovoz materiálu z nesocialistických zemí prostřednictvím PZO Pragoimpo. Tak se Triton vybavil nafukovacím člunem Gryf, přívěsným motorem Crescent, neoprenovými obleky, maskami Technisub a podvodními světly.

Pomyslnou třešničkou na dortu byly tři expedice k Jaderskému moři do tehdejší Jugoslávie. Dvě se realizovaly již v šedesátých letech, tehdy se členové klubu zúčastnili natáčení na amforovém poli s kameramanem armádního filmu Jiřím Vyhlídkou. Při třetí návštěvě v roce 1972. Díky místním rybářům znovu objevují, dnes známou torpédovku S-55, u vesnice Žuljana. Na jejím můstku nalézají dva dalekohledy, lodní zvon, vybavení kuchyně a množství zbraní a munice. Podle Pepíkova vyprávění, obzvlášť depresivně působily kožené vojenské boty stojící na dně směrem ke břehu.

Společně s příbramským klubem Atol pořádají letní výcvikové tábory pro mládež a potápěčský dorost na Orlické nebo Slapské přehradě. V první polovině 80. let se rozvíjí spolupráce s benešovskou Rudou hvězdou a vzniká tradice pravidelných potápěčských víkendů na základně Aquasportu v lomu Bořená Hora. S dalšími kluby se několikrát ročně vyjíždí na Helenesee u Franfurtu nad Odrou.

Při potápění v malém bazénu Velké Ameriky v létě roku 1986 našli Zdeněk Strakoš a Rudolf Novák leteckou bombu. Jednalo se o moderní 100 kg bombu, pravděpodobně FAB-100. Po oznámení na SNB, byla přímo v lomu výbuchem zlikvidována. Ačkoli se šetřilo, jak se bomba v odjištěném stavu do lomu dostala, výsledek není znám. Pro Triton z této události vyplynul zákaz vstupu do lomu Velká Amerika.

Členové klubu se účastní plaveckých závodů na srazech potápěčů organizovaných klubem Atlantik v Ejpovicích u Plzně, akce Mezi jezy na Jizeře v Mladé Boleslavi i republikových závodů v ploutvovém plavání. Najdeme je však i na recesistické akci Plaketa kapitána Nema na Hříměždicích. Triton, vedle již zmíněných skupin, kooperuje i s dalšími středočeskými kluby, s mělnická Doreou a později rakovnickou Mantou.

Po roce 1990 pokračují klubové zájezdy do lomů na Blatensku, do okolí Hlinska a Skutče, na Slapy a Bořenou Horu. Uskuteční se několik zájezdů členů k Jaderskému a Středozemnímu moři, především do Chorvatska, na Korsiku a na Elbu. Individuálně členové vyjedou i k Rudému moři do lokalit Dahab, Sharm El Sheikh, nebo Hurgada. Jezdí se i na solnohradská jezera Attersee, Grundlsee a Halsttater see. Pokračuje i účast na plaveckých závodech Mezi jezy na Jizeře (od roku 1999 zrušen). Organizuje se klubová akce - víceboj na Záskalské přehradě pod Brdy.

Tradiční akcí organizovanou Tritonem Beroun, druhou sobotu v prosinci, je zimní sraz potápěčů na Velké Americe. Pravidelná setkání povodně s potápěním pod ledem, byla zahájená v roce 1979. Když "Amerika" začínala, účastnilo se 8 až 12 potápěčů z Berouna, Příbrami anebo Rakovníka. Po roce 2000 se sraz rozrostl na největší meeting potápěčů v republice, s účastí až 260 osob.

Od roku 1975 se v sobotu nejbližší ke svátku Josefa organizuje plavecký závod na 1 km v Nižboru na Berounce. Roku 2015 byl tento závod přejmenován na Memoriál Pepíka Žáčka.

Pepík Žáček * 1. 4. 1939 † 20. 12. 2014

Byl aktivním členem výboru klubu Triton, ale hlavně machr přes potápěčskou techniku. Prováděl veškerý servis a údržbu automatik, kompresorů, vyráběl množství atypických dílů a přípravků. Prostě prováděl opravy všeho mechanického a od černého řemesla. Nevyráběl však jen postroje, zátěže, nože nebo lampy, dostal se i k výrobě druhých stupňů plicních automatik. Proto se stal oficiálním technikem klubu Triton. Postupem let odborně vyrostl natolik, že mu byly s úspěchem svěřovány opravy další jemné mechaniky a optiky. Několikrát prováděl opravy a tuning různých ručních střelných zbraní, nebo delaboraci munice větších ráží.

Někdy v polovině 60. let před Vánocemi Pepíka vyhledal soused ze Strádonic - potřeboval kapra na slavnostní večeři s tím, že ani lovec nepřijde zkrátka. Ve dvou se, vybaveni lanem a potápěčským nářadím, vydali na vybraný zamrzlý rybník. Pepík na laně zalezl pod led a vydal se hledat ryby. Když se dostal dost daleko a chtěl se vrátit zpět k díře, tahal za lano tak dlouho, až držel i jeho druhý konec. Jak sám popisoval, prostě se v mělkém rybníce obrátil a vrátil se k otvoru. "Pomocník" mu následně vysvětlil, že když Pepík tahal, myslil, že potřebuje lano, tak jej pustil. Pepík mu za takovou "pomoc" nedal ani pár facek. Od té doby, ale kromě lana vždycky vyšlapával na zasněženém ledu stromeček k průvlaku v ledu.

Při zmíněném natáčení armádního krátkého filmu nad amforovým polem vznikly potíže s plněním lahví. Potápěči si vzduch ručně stlačovali ruční pístovou pumpou. Ta původně sloužila k plnění vzdušníku pro startování jakéhosi buldozeru a nedokázala víc než 70 bar. Nejdéle musel být pod hladinou kameraman, takže celá výprava foukala jeho lahve. Ostatním protagonistům nezbylo, než předvádět nádechové potápění s prázdnými lahvemi. Kameraman a režisér v jedné osobě si toho detailu všiml a vymínil si, aby kromě plavání a pózování nad polem v hloubce 12 - 18m, vydechovali dost bublin!

Známou se během let stala Pepíkova ochota v nouzi pomoci. Jednou jakýsi rybářský funkcionář z Berounska navýšil hráz místního rybníka. Chtěl zvětšit jeho plochu a tím i rybí osádku. Předem si už nechal osadit nové ocelové šoupátko na výpusti. Jak se ale hráz zvyšovala, prodlužovala se osa k šroubu šoupátka a hlavně rostla výška vodního sloupce nad šoupákem. Před výlovem rybáři s překvapením zjistili, že šoupětem nehnou a rybník nelze nevypustit. Pepík se Zdeňkem Vrbou se přes pokročilý podzim uvolili jim pomoci. V plavkách a vařením zficovaných svetrech (neopren ještě neexistoval) nakonec sochorem a kladivem vzpříčenou výpusť v 10m hloubce uvolnili. Pepík byl prý tak promrzlý, že se v posteli ani do rána nezahřál.

Typickou ukázkou jeho všestrannosti a vytrvalosti se stala stavba lodi. Když se počátkem 70. let omezily cesty k Jadranu, dal se Pepík do přípravy potápěčského zázemí. To představovala 10m potápěčská jachta pro příbřežní plavbu s kapacitou 7 potápěčů, s ocelovým svařovaným trupem. Pepík někde sehnal projekt, který výrazně modifikoval a následně nechal veškerou projektovou dokumentaci schválit státní plavební správou. Pak zahájil realizaci. Loď se rodila na zahradě pod rodinným domem ve Strádonicích na louce v inundačním pásmu Berounky. Po zhruba 5 letech byl svařen trup, ten byl mimochodem navržen tak robustně, aby přeprava lodi nevyžadovala podvalník. K její přepravě sloužily tři odnímatelné podvozkové nohy, původně z MiG-15 či MiG-19. Všechny byly vybaveny hydraulickými tlumiči, přední byla navíc i řiditelná. Po 10 letech od zahájení Pepík se Zdeňkem Komůrkou - kamarádem, který t.č. pracoval ve Výzkumném ústavu motorových vozidel, dokončil a vyzkoušel i první verzi pohonné jednotky. Její výkon byl přes reduktor a převodovku předáván třílistému šroubu ve sklopné Kortově dýze. Pak začal vystrojovat kormidelnu a vybavoval interiér. Přestože se v polovině 80. let práce téměř zastavily - chyběl silnější diesel a hlavně, legislativa vnitrozemské motorové plavbě vůbec nepřála. Přesto Pepík prožil řadu nocí i dní ve člunu na vodě. Často, zvláště při dřenicích, na Berounce rychle stoupla hladina. To pak Pepík trávil dni a noci nošením dosažitelné zátěže do lodi tak, aby ji i s přístřeškem nevzala povodeň. Ironií osudu se však s člunem nikdy nesvezl, začátkem 90. let nedokončenou loď prodal. Noví majitelé osadili silný motor a obratem ji přesunuli jako charterovou motorovou jachtu na Jadran. Tam se i po několika sezónách potopila.

Kromě manuální zručnosti se příslovečným stal i jeho vztah k mladým. Tak zkušený potápěč jen svým charismatem školil nové adepty. Později se Pepík na čas stal členem technické komise Svazu potápěčů ve Svazarmu, a pak i v klubu Historie potápění, tehdy při Národním technickém muzeu.

Obětavost a pracovitost jej, za desetiletí učinila známým nejen všem od vody, ale i širokému okolí.

Pepík je prostě křestním jménem fortelu.